Home / Domů
Genealogie
Family Tree
Rajče.net
I Like Bike
Poezie
Kontakt
|
|
„Každý má svojí kapitolu, kterou nečte nahlas.“
Na rovinu
♥
Květiny
a až půjdeš domů
noviny
posbírej od drobného ptactva
hodiny
cestou do kopce radši
roviny
nemusíš chodit stačí říkat.
Velká maličkost
♥
Mám maličkostí plný kufřík
a jednu co nevejde se do skříně
nesnažte se žádnou lapit
tu větší nechte si na sémě.
Náhle velká s úsměvem Julie
které oči a ústa letmo se rýmují
již slova z jazyka kapou jak sliny
tanečním krokem přichází potají.
Odcházení
♥
Myriády chvil a krás širých světů
zmizelo ve stínech prstů lusknutím
nezbyl Ti čas doříct svou větu
do hořkého jablka musel jsi kousnouti.
A tak posílám stíny úsměvů do moří
na chladné vlny slzami zpěněné
nežli je paprsky slunečnic umoří
a budou větrem zaváté do země.
Rozhovor s Jackem Beamem
♥
Staccato prstů zvěstuje nervozitu
však barová deska postrádá cit
mozek tahá vzpomínky z depozitu
a rty s Jackem chtějí se políbit.
První slova se rozlijí po jazyku
pod řasami plane jantarový svit
a další věty už podle zvyku
po vyřčení zpátky nejdou vzít.
Nerovný souboj hroznů a Jacků
záhony slov již nelze plít
ticho teď ruší jen poryvy vzlyků
a přesto bez tebe nemůžu být.
Opovážlivě vysoko
♥
Unášej mě výš a nepouštěj mě spát
chci nad mraky bdít
chci nechat vlky výt
chci levitovat.
Vzhůru ještě výš a na slunci stát
chci ve hvězdách snít
chci bolest umět smýt
chci meditovat.
Usíná
♥
Usíná a splývá
z myšlenek skládá si origami
zbytky světla
váhavě polyká pod hvězdami.
Portréty mlhovin
ponechá létat nad hlavami
ze slov a pocitů
mistrně zakletých v hlavolamy.
Josef a Vanda
♥
Starý pán za modrou clonou
Vasco de Gama
mezi prsty má západ slunce
a noc už je vdaná
Sáhl si do kapsy saka z tvídu
a světu daroval motýla
ve světle červánků dosáhl klidu
s křídly barvy lila
Na lože zvou ho ztěžklá víčka
svatozář jež tvoří girlanda
zívne si do šera na dobrou noc
co na to Vanda?
Myšlenka
♥
Napadla mě myšlenka
co tomu řekne Lenka
až mě uvidí
že napadla mě pěstí
a stínem mě zbarvila
to se podiví.
O tobě .... i o mně
♥
Tvé vlasy co ve tváři mě zlobí
vlají ve větru když šeptá čas
tvé oči co obličej ti zdobí
vidí jak vlaje žitný klas.
Tvé stydlivé karmínové uši
lepě nosí střípky krás
tvá duše hlady kručí
mou gravitací je tvůj pas.
V tvém klíně utopit myšlenky
které rozbil srdeční tep
na dně roklinky oddenky
z nichž vzejde nový květ.
Labe
♥
Plout na věnci z pampelišek
téct po Labi
kolébat se tiše
hledat skrýše v kořenech
v meandrech řeky
smát se vzteky
že zmizel z očí ledňáček
a ve své pýše
střílí vlnky blesky slunných vzpomínek.
Kakofonie pocitů
♥
Na slaném dně tvých hlubokých očí
v peřejích peří
se těžko věří
že nechceš vzít zpět
těch několik vět
jež myšlenky změní
mezi nebem a zemí
a vlasy s tvou tváří
zůstanou na polštáři.
Sobota 21:43
♥
Jen nahá slova létají z úst
říkají myšlenkám že mají se svléct
dmout se v prsou a kolébat nocí
přistát do vln někde v bocích.
V dlaních rudé pohledy skrýt
vydechnout žhavá slova studu
poznat tu krásu teď být tady
ničit mě pomalu svými vnady.
Potem a touhou plavat prsa
ve vlasech ať zpívají myšlenky
vdechovat výdechy letící k uchu
povolit kolena a klesnout na duchu.
Probouzení
♥
Povětšinou nad ránem
když za víčky máš ještě černou kávu
perleťové bublinky na konci snění
pukají v mlžném hávu.
Až rozkvetou řasy
chladivým deštěm modrého kohoutku
zabal svou siluetu do vůně
vlož úsměv si do koutku.
K uším dolehl ptačí trylek
v hrdle skřivánčím zní konec spaní
tma úlekem prchla před sluncem
místo tečky jen výdech mých přání.
Listopad
♥
Končí měsíc spadaných listů
ve vlasech vítr hraje si arie
babí léto dávno je v Kristu
na západě hoří platanů aleje
Příboj inkoustu vyplaví měsíc
studeně svítí a září ti do vlasů
za ním hvězd se rozsype na tisíc
a přítel Orion poutá tě u pasu.
Mlčeti zlato
♥
Z kloubů roubík
takový povyk
pro nic a za nic.
Vždyť hodný stále
a pořád málem
bolesti sanic.
Ústa již mlčí
hlava se točí
morální panic.
Očekávání
♥
V mé duši rozdal jsem z šuplíků
tisíce pozvánek k jarnímu pikniku
jen jedinou omotal jsem vánkem
a nechal sílit letmým spánkem.
Srdeční vlnou posílám k užitku
okolo páteře spirálu polibků
v parku pod plátěným stánkem
rozlévám sny plným džbánkem.
Z očí do očí
♥
Jaro, léto, podzim, Zimová
celý rok vídal jsem v plenéru
smích sněžil vzduchem v éteru
teď za vločky se mi neschová.
Váben šumem ranních hvězd
skryt v platonickém polštáři
letmé sny dovádí v předjaří
a rty opouští úsměvy z cest.
Vyznání
♥
Prsty žitem hledají si cestu
aby spadly na prsa
rozepnuly vestu
ať se oko namlsá
a potichu ti poví
že nechce být už kamarád
říká barevně miluji
místo černobíle mám tě rád.
Parkoviště za městem
♥
Na okraji města roky starý plech
plní se po střechu ruměncem
pohyb rukou větru zadržely dech
a jazyk stane se umělcem.
Tajemství dotyků ukrylo den
sedmikrásky mrkají do taktu
zoufalé přání ať není to sen
splývám si ve tvém extraktu.
Štěstí smyslů
♥
Modrá a šedivá
plavali v soumraku
plameny jazyku
tančili na krku
a přišli ti říct.
Nikdo se nedívá
srdce je ve fraku
jistě už sto roků
tepeš mi u boku
chtěl bych tě víc.
V moři
♥
O půl druhé ráno vypnul se svět
rozbouřené vlny fibrilují srdce
výkřiky poskládané z holých vět
na slaném jazyku znějí tak trpce.
V očích hloubka mořského dna
víčka obtěžkána moudrými slzami
smířený s koncem jež málo kdo zná
do písku ulehá životem znavený.
Jarní očekávání
♥
Jinovatka v jabloňovém větvoví
jsou jen časné prsty jara
cukrovou vatou ulepené
po kterých v poledne zbude jen pára.
Slunce kordem otevírá oblaka
bledým dnem pomalu kapou slzy
cítím v poklidu usínat zimu
a jarní vánek přilétne brzy.
Šarlatové slzy
♥
Ta věčná poetika soumraku
šarlatovou dírkou klíčovou
před přimhouřenýma očima
kterým je v podvečer do breku.
Když slzy vzteku plamenem
hoří a pálí v koutcích hlavy
teď už vím že jsem v životě
podivuhodnými hlasy podveden.
Mapa světa
♥
Ústa
chrám páně
a oči mlčí
když uším stačí
tvá rámě
jenž hnízdem
pro hlavu
matku.
Afghánská dívka
♥
Pubertální dívka
s afghánskými chrty ve vlasech
očních stínů křivky
a otisky chodidel na listech
podzimu spadaného
na kapotě starého auta
s plavými vlasy
v pocitech mladého kosmonauta
vnořila se v šeru
do polibků tlumících lež
tak příští pátek
pravila záhadná eŠ.
Podzim bez zimy
♥
Teplo slunečnic vítr odvál
olověná mračna začala plakat
na čele život vrásky zoral
a v očích rybky přestaly skákat.
Jen smutně polykají suché listí
ve studni sto roků hluboké
marně čekajíc na paprsek štěstí
samotě nechtěně uvyklé.
Ruce podzim na hrudi sepnul
poslední vánek vylétl k oknu
položím dvě mince na stůl
vzlyknu a naposled polknu.
Vanilkový den
♥
Moci se tak projít
ve vanilkovém větru
sladkém a chladném
bez rukavic a svetru
promrzlý hladem
závidět potichu
ledním medvědům
bytí v kožichu
na ledové kře
vyhlížejí pevninu
ve sluneční hře
požírajíc zmrzlinu.
Požár v kupce sena
♥
Na severní straně hrudní zvonkohry
kde soby sněžně líbají lišejník
s pocitem plného vědomí
začínám hryzat tvé svědomí.
Proč do kupky sena zcela vědomě
kde měl jsem sbírku pokladů
odklepla jsi popel z cigarety
jež shořely na troud bez piety.
Na jižní půlku tě nikdy nepustím
tam gerbery rostou do nebes
po nich budu lézt ve fraku
a vysypu uhlíky do mraků.
Přej a bude ...
♥
Sokolem v oblacích
křídly kreslím letokruhy
z vrásek vyrytých nad obočím
čtu tvá skromná přání
míchám prstem barvy duhy
snad do černé se nenamočím.
Výstřel
♥
Ze střechy náhle vzlétly holuby
ve slunci z křídel kape jim Ikarus
v tisících mizí ve stínu oblohy
a mrtví pták dopadl na ubrus.
V Třeboňi
♥
Toužím na okraji Světa
snídat mléko nad vodou
tam kde krásu holá věta
po dešti volá za duhou.
Kde tone slunce v červáncích
tiskne do vlnek plameny
a perly tvoje na lících
hledají svoje kořeny.
Origami z myšlenek
♥
Na pláži vystlané oblázky
za oponou z větviček vrby
přátelství oblékl jsem do lásky
pod oblohou modrou jak chrpy.
Šeptem schovám ruce pod šaty
pohled utopím do tvých jitřenek
vlnky mi nalily vodu do boty
skládám origami tvých myšlenek.
Špinavá slova
♥
Proč šeptáš ve tmě
ta špinavá slova
vždyť kdo nemá uši
ten sotva tě slyší.
Povědět ve dne
pokus se znova
a kdo vlastní duši
ten pravdu už tuší.
Pomysli na ně
srdce je vdova
tak těžce jim buší
když ze sna je ruší.
Minotaurova dcera
♥
Po strmé šíji
býka v říji
neuhodíš bičem.
V duši skryji
čím v hruď se biji
býti tak tvým Nietzschem.
Vlci vyjí
já ruce myji
posedlý jsem chtíčem.
Po proudu
♥
Uvězněn za mřížemi řas
plavu v slzném kanálku
polykám čas.
Jemným stínem v oční sklovině
mihla se duha
barevná povinně.
Začni již po toboganu
vypouštět perly
lesknoucí se po ránu.
Uchystej na vlnách paprsků
tvář pro dnešní den
na příděl oblázků.
Nechci lhát
♥
Černá tma
jak černá káva
černočerně našeptává.
Pojďme spát.
Každý se ptá
zdali se ti odehrává
pod víčky panoráma.
Nechci lhát.
Byl to sen?
♥
Vesmírnou temnotu vidím ti na očích
zavolej ozvěnu ať ze snů tě vyvede
z rubínů hadi se v panenkách zatočí
němými ústy se rozlétnou do nebe.
Na něm se vznáší snad milion hvězd
ta moje nebezpečně jedu je nejblíže
tmou dojdeš k ní bezpočtem cest
zamávej křídly, jsi ve stavu beztíže.
Na slunce vyje pes
♥
Na slunce vyje pes
ač měl by na měsíc
kokrhat kohout
žalmů svých na tisíc
let vzdálený svit
našich hvězd nehřeje
slovo od úst uvadlé
květině krásu nepřeje.
Málo času dá ti mráz
♥
Dnes ráno
mlč vráno
přinášíš smrt.
Našel jsem rybu
zamrzlou v ledu
život se zvrt.
Jezerem k východu
do slunce příchodu
uhání chrt.
Santiago de Compostela
♥
Do Santiago de Compostela
šel jsem poutí a se mnou Stela
pohodlnou botou pohorkovou
jen já, se Stelou Zázvorkovou.
Jsi víla?
♥
Tančíš na bílých polštářích
s ledovou tříští kol kotníků
život je bosí.
Plavé kadeře hladí tě po pažích
boty zůstaly v botníku
oči se rosí.
Sníh padá a taje na tvářích
vločky tulí se v kapesníku
jsi víla? Asi.
Starý život
♥
V očích jsem utopil svůj malý svět
letitý život v klůbku vět
vydechnout do mlhy
a nevrátit zpět.
Nechám ho bloudit v kapkách rosy
když padá a o podnos prosí
potkává za humny
jen jazyk bosý.
Sněží
♥
Rád koukám na padající vločky sněhu
mám rád jejich chladnou něhu
když usadí se na tvém nosu
jak diamant na podnosu
když zakryjí ti pihu.
Malín 111
♥
V Malíně líně povaluje se listí
u kořenů peřinu sněhovou čeká
listopad zapad, cestu prosinci čistí
šelestí štěstím když vítr jím míchá
pohlédni poledni na studené slunce
ono vydá se zdá se k západu spát
k Hoře se noře, smráká se lehounce
den končí, má či nemá cenu tu stát?
Mýdlodar
♥
Když rozdávám dešťům kapky
pár si jich vždy ponechám
posílám je morseovkou ohni
kde do páry tě oblékám.
Za pozdního svitu slunce
který ze stromu jsem otrhal
ve vlhkém vzduchu podzimu
proměním tě v mýdlodar.
Člověka svět
♥
Ušima prolétlo mi hejno komárů
v očích štípe zvuk jejich fistule
na běh kolem nosu času je pomálu
v ústech si jazyk na zubech stepuje.
V útrobách světa vítr slunce polyká
a rudý tympán nitro rozezní teplem
pod ňadry s kterými ruka si potyká
moc ráda ve tmě prochází středem.
Ruce jsou stínem na zdech pokoje
nohy si kráčejí v peřinách povlaků
na zádech plavu od středu do kraje
a z koláče padají povidla do mraků.
Eiffelův podzim
♥
Alec Eiffel hledí do korun stromů
pozorujíc listí padající k zemi
půvabem motýla snáší se do kořenů
kde léto schovalo se před útrapou zimy.
Hledí na oblak jenž slunci dělá clonu
a vítr na strništi za zajícem se honí
zahalen v kabát kráčí do tepla domu
podzimní mračna už své slzy roní.
Nechce, ale ničí
♥
Škrtla jsi
a shořel jsem v žáru tvých dlaní
třísla v troud jsi proměnila
v žilách žárem se moře pění
srdce na dvě půlky rozdělila.
Nadechni se
a rozfoukej můj popel do vánku
ať ve stříbro promění tvé vlasy
pozor na kočičí oči skřivánku
vida kam křídla ponesou hlasy.
Cítím jaro
♥
Vidím břízu
jak březnu se klaní.
Volám jelena
s laní, svou paní.
Slyším vítr
jak v bledulích zvoní.
Cítím jaro
a jde na mě spaní.
Müller Thurgau
♥
Podzimní vítr zívl do vinných keřů
po ránu vykoupal se v chladné rose
teď suší své perutě v hustém dýmu
spáleného listí jenž do nebe ho nese.
Zlatý paprsek skrze letokruhy kouře
doufá že hrozny časem v číších vypoví
jak přečkaly dlouhých roků bouře
a co řekl starý Thurgau Müllerovi.
Mezi Heklou a Garitou
♥
Být králem v příboji kadeří
splývat na bělostném divanu
mezi Heklou a Garitou po ránu
procitat v tělesném příměří.
Když ve spánky srdce tep udeří
proplouvat ve zpěvu skřivanů
houpat se na vlnách sopránu
patříc k tvé toužebné večeři.
Myšlenky v popelu
♥
Máchl mocnými
a na polštáři rozprostřel
havran svá černá křídla.
Ponořen vteřiny
v myšlenkách neprozřel
hlava s krkem od mýdla.
Ulehl v peřiny
spálil svět na popel
zemdlen vůní kadidla.
Krutá přiznání
♥
Mohu-li větvím krást jablka poznání
nebyl jsem si nikdy tak úplně jistý
pak náhle probudilo mne přiznání
na stromech nezbylo však nic než listy.
Tak kousal jsem do zelených náplastí
které zalepily dírky po paprscích slunce
v očekávání sladkého které se rozhostí
na patře mám jen hořkou pachuť konce.
Prostři se
♥
Prostři své tělo a oči proti slunci
na mých zádech ať zrcadlí se nebe
do vlasů nasázím ti polibků unci
a nohy ať přijmou mne mezi sebe.
Cítím se mocným
♥
V hluboké trávě na začátku duhy
kde asi zmizel oběd z tvé pudřenky
možná že byl to ten konec druhý
začínal v trsech kvetoucí mučenky.
Uzřel jsem v otavě dvou zelených očí
však šípy slunce skrz provázky deště
střílejí po mě a hlavou mi točí
do jejich hrotů křičel jsem ještě.
Ze strmého okraje skalního převisu
letím k vrcholu barevných stuh
clonil jsem oči a hleděl v úžasu
s pocitem pokory jakou má bůh.
Myslíš si že vím?
♥
Myslíš si že vím
jak volá se z kopce dolů
když uším ušanka brání.
Naopak chci vědět
jak sedět u jednoho stolu
když místa jsou jen k stání.
Sedmého června
♥
Zlaté slunce v slaměném klobouku
nahýma nohama v raní rose
pošle paprsky projít se na louku
osušit květinám listy bosé
i barevné květy na konci stonků
až zrnka pylu lechtají v nose
rozvíří křídla s pomocí motýlů
a dnešní ráno to už je pasé.
Nevěřím že netrefím
♥
Cestou mezi slunečnicovými poli
mezi jejich stvoly
jejich květů koly
nohy cestu prachem volí
cestu mezi póly.
Zakoukal jsem se
♥
V horách zabloudily oči mé
toulkami po kopcích vysokých
víčka jim spadla v nížině
do koberců chrp nachových.
Lesní říčkou s pstruhy pluly
mezi kameny vodou pěnivou
vlnami řas kličkovaly do údolí
do jezera s vodou chladivou.
Prolétly se hájem březovým
nástrahám se vyhýbaly umě
proč vrátily se zpátky nepovím
asi, že dobře jim je u mně.
Panna a netvor
♥
Jednou rukou mladého muže
pět badatelů po krajině těla
tančí mezi kopečky husí kůže
konečky cítí jak je rozechvělá.
Za víčky z olova sluncem oslepen
nádechem mocným vdechl hory
ochutnal vůni blonďatých loken
ušima prolétly nebeské chóry.
Ohromnou silou nalil krev do žil
z věků hvězd vyrobil počítadlo
nevinnost tmavou nocí ukončil
a v duši panny bílé prostěradlo.
Na první pohled
♥
Zajiskři peřím
ať věřím
pár vteřin
že shořím v nebi
ne v pekle
kde vztekle
bych slunci spílal
že jsem se díval
do očí tvých.
Chudák duše
♥
Má upocená duše
dnes vypadá tak suše
ona tváří se že kouše
přitom neublíží mouše.
Na planetě Pluto
♥
Na planetě Pluto
nejsou stromy ani kytky
a to ani jejich zbytky.
Na planetě Pluto
velká je nouze o zážitky
tam život je tak plytký.
Starý hvozd
♥
Poklidným tempem se roky plní
říčkou v níž mlok či drak
vychovává svá četná pokolení
pod sluncem jež halí mrak.
Starý strom tak široký v pasu
v kořenech zvířeně poskytl skrýš
stojí sám a vysmívá se času
rýhami v borce moudro zvíš.
Paprsek světla rozsvítil temnotu
věčného hvozdu co v mechu se topí
probudil ze sna tu křehkou samotu
pozná ji kdo do nitra vstoupí.
Lehce erotická
♥
Olízla jsi mi prst
právě jsem mířil ke hvězdám
uhasil jsem jich trs
nyní ve tmě tě nepoznám.
Políbila jsi rty
neměl jsem já tvé ochutnat?
Poznat jsi-li to ty
plameny chtěl jsem rozfoukat.
Zavřela jsi oči
zrovna když šátkem jsem mával
svět začal jsem točit
pak bral jsem víc než-li dával!
Oči tvé
♥
Po spirálách rozbřesků
přitančil jsem před tvůj klín,
už chvějí se ti víčka,
už pouští světlo na tvůj stín.
Již brvou prořízla jsi ráno
a pohledem zelených slečen
poslala žádost mému srdci,
já v odpověď stojím svlečen.
Na sedadle v autě
♥
Na sedadle v autě víš,
že jsem,
na sedadle v autě níž,
než jsem,
na sedadle v autě sníš,
krátce jen,
na sedadle v autě jíš,
svůj sen,
na sedadle v autě mám,
svůj sníh,
na sedadle v autě máš,
růž na lících,
na sedadle v autě mám,
plno v břichu,
na sedadle v autě hltáš,
mojí pýchu.
Konečně přišla
♥
Ťukám čelem do psacího stroje,
rozkrojí dveře časy nekonečné?
Lepkavé ticho poslouchám v stoje,
pes vyje na slunce sedmitečné.
I zmuchlaný závoj plavých loken,
v zárubních postojí lačný peří,
pak stín se mihne kolem oken,
ležíce na zádech křídla mi svěří.
Pokaždé oblečen do sametu tmy,
dnes paprsky v záhybech zrát nechám,
pátrají kde schovány omamné dny,
jsem rád, že mě máš. Rád, že dýchám.
Spal čas
♥
Blesky mám rád,
když v bouří z očí létají,
blesky mám rád
a přesto krotím je v prsou,
hromů tlukot mám rád,
na uzdě držím ty plameny,
aby nesžehly na popel čas,
uvízlí mezi kameny,
v řece omotán provazy řas,
proudem proplouvej...
… mám rád naši epopej.
O vánocích
♥
Vzpomínky časem zvolna létají,
tu s jiskřivou vločkou se zapletou,
ve spánky tepou jak adventní tympán
a bíle vousy zimě co větry pročešou.
Hvězdičky z jadřince svítí na cesty,
procházkou v čase jsem došel až sem,
ve světle svíčky třpytí se perliček hrst,
pod víčky myslel jsem, zdál se mi sen?
Na plotně františek magicky doutná,
omamné vůní jedličky podléhám,
měsíční paprsek kreslí svět do vlasů,
mezi ňadry schoulen pomalu usínám.
Pláču štěstím
♥
Po tváři stéká v soli štěstí,
je celé z něhy pohledů,
padá k zemi jak podzimní listí,
kde tříští je hrany kamenů,
v očích odráží závěje ticha,
v tisíce lesklých krystalů,
slyšet jsou ňadra tiše dýchat,
v srdci cítit puls plamenů.
Chudáci andělé
♥
Večer budou z nebe padat andělé
o dlažební kostky rozbijí si líce.
Stínů peřeje nemohly je zachytit
skrz mrak jenž vydechnou plíce.
Povstanou z koktejlu potu a krve
zaťatými drápy páteře se drží.
Zoufalým máváním polámaných křídel
zvířený prach cestu jim kříží.
Z nemocných na duši tahají šípy
odpustky v ranách smáčí po ránu.
Probuď své očí do srdečné omluvy
budoucnost k hnízdu nese potravu.
Co tě nezabije ...
♥
Že člověk může tak doopravdy hořet
v dešti spát a přeci mocně žhnout
že projít ohněm nemusí vždy bolet
a popelu nikdy smítko neshlédnout.
Beze slov
♥
Třpytivý růženec z ranní rosy
na stéblech jarní ostřice
jenž mladý žnec kosou skosí
z rána, po západu měsíce.
Chtěl jsem po jedné navlékat
darem mi polibek na líce
před tebou v trávu pokleknout
v peří plavá má holubice.
Ústa mám však slovy zakletá
vánkem sfoukla plamen ze svíce
upřímným pohledem do očí
řeknu vždy nejvíce.
Možná jsem lhář
♥
Kapky potu smyji si z čela
když koukám ti do očí
vlídné pohyby těla
trochu mě zaskočí.
Ve vlastním růžovém stínu
hledám denně to pravé
mezi prsty prosévám hlínu
a čekám
co asi se stane.
Tajemné pravdy prozrazení
je i není mé zrcadlo
těch proměn a pohlazení
zase se lásko vše povedlo.
Tak znovu pokouším osud
pocity smějí se v tvář
štěstí mě miluje dosud
a já
možná jsem lhář.
Vítr změn
♥
Tisíce laskavých myšlenek
vepsaných v letokruhy vrásek.
Tisíce bodavých vzpomínek
na tváři ve smůle se lepí.
Tisíce pocitů nadšeně tleská
zelenými dopisy v korunách.
Tisíce těl bez ruk si stýská
když leží tu na marách.
Proměna
♥
Ve staré skříni visí
zánovní křídla
sněhově bílá
andělská.
V hlavě se pocity mísí
komu by padla
kdo je ta víla
pozemská.
Z hvězdného prachu čísi
nad hlavou aura
svatozář zlatá
nebeská.
Zlý sen
♥
Racku, racku v chladu skal
svého stínu si se vzdal
křídly větru dech si vzal
oheň slunce v moři vzplál.
Pokřtěný mořskou pěnou
bělost svou vznešenou
z tříště vody vzedmutou
proč schováváš za oponou.
Křídla tvá tak sněhová
kéž povstanou zas z popela
píseň perutí kouzelná
ať probudí mě z mého sna.
Když je mi dobře
♥
Na blankytu mi do srdce vlétá slunce,
když hladím křivky tvého pasu,
na lavičce umaštěné pocity druhých,
lačně hltám vánek tvého hlasu.
Z očí ti tryskají upřímná srdce,
tak píši na bílé stěny lastur,
že chci usínat vedle sladké,
sladce růžové jak květ sakur.
Poprvé s "G"
♥
Svlékl jsem do naha své myšlenky,
k sobě přitiskl tvůj nervózní stín,
hledíce do očí překrásné sněženky,
daleko za sebe jsem zahodil splín.
Rty poprosily o schůzku ty tvoje,
v srdci má konečnou splašený vlak,
poprvé v přítmí levandulového pokoje,
na nebesích šťasten plavu znak.
V nočním parku
♥
V teplém ránu pozdního září,
třpytí se plynové lampy Orionu,
zanechaly osiřelou siluetu panny,
jen hvězdy v očích zvou k honu.
Mezi napjatými strunami řas,
hrají si s tmou na schovávanou
a každý jeden víčka mžik,
posílá signál Morseovou abecedou.
Stíny nohou se předbíhají,
ve spadaném listí si zaplavat,
blížím se k tobě s touhou,
v nočním parku se milovat.
Chtěl bych, ale nemohu
♥
Zavelel jsem,
pochytat a spoutat,
svázat v otepi,
na laně houpat.
Zanechat za zády,
do očí skočit,
kosti těl bez vlády,
do spirály stočit.
V knihařském lisu,
do bílého uzavřít,
na spodní polici,
blond jedem opařit.
Chtění
♥
Na záda píšu ti anonym hennou,
že hoří mi nohy,
že jara se mi hlavou ženou.
Že v galaxii žil a tepen
do ocelových chlopní bijí štíři,
že pění krev,
že mysl výří.
Na krku nechal jsem ti stopu,
že cesta je cíl,
že vede ti k boku.
Přiznání
♥
Hodil jsem po sobě kámen přiznání,
strnulí čekal na dotek viny,
jak těžký sen dopadla na hlavu,
tekoucí po čele vybuchla v očích.
Marnost konání
♥
Sebral ze dna svoji duši,
oprášil
a zase ji to sluší.
Vložil šíp a natáhl kuši,
vcítěn do amora
zabil tu duši ...
... nechtěně!
Není třeba se hádat
♥
Bez žalu by nebylo slz,
které by do obličeje řeku vyryly,
bez slz by nebylo vodstvo.
po kterém by se koráby plavily,
bez korábu nelze plout,
na dlouhé pouti po tvém těle,
toužím se lásko nalodit
a zakotvit ti u postele.
Zimní podvečer
♥
Huňatým nebem s kousíčky modra,
prolétli kormoráni,
do tmy oděni,
třpytící sníh zvířila černá křídla,
ten padá zpátky,
je slyšet cinkání.
Do polí ulehla zvonkohra vloček,
pár nití slunečních,
v klubko zamotáno,
pomalu zapadá, k noci je kousíček,
ticho je ozvěna,
jež nemá jméno.
Slečna zima
♥
První bílá vločka políbila zemi,
další protáhl vítr zamrzlou strouhou,
na větvi zamotal cukrovou vatu z pavučiny,
z chladných dnů ukrojil vteřinu pouhou.
Noc stojí ve stínu před holými stromy,
světla lamp kreslí bludičky do očí,
nebe padá roztrhanými peřinami
a bílý sníh, do rána krajinu zotročí.
Stín
♥
Počká v pokoji,
věrný svému pánu,
přilepen na zdi,
zkouší pantomimu.
Ve světle promítačky,
hledá vlastní vinu,
v pohybech kočky,
ve svém vlastním stínu.
Podzim
♥
Ráno chladnou rukou trhá šípky do čaje,
po větru stromy své barevné draky pouští,
pavouk na babím létě v mlze kličkuje
a kapky rosy paprsky slunce tříští.
Poledne motýlům zkřehlá křídla ohřeje,
suché listí v parku se pod nohama drolí,
marně vzpomíná na teplo letní aleje,
na letní vánek z voňavých polí.
Večer v inkoustu červánky utápí,
přijde noc a na obloze studené hvězdy,
tma barvy podzimu do hrstí polapí,
v polštářích mechu usíná navždy.
Když nejsou slova
♥
Otevřel jsem ústa chtíc písně pět,
rty mi z nenadání uletěly do koruny stromu,
prosil jsem je,
prostořeké,
ať vrátí se zpět,
odpovědí mi
jen barevné listí javoru.
V dešti
♥
Venku lehce krápe
mezi kapky deště
postavím tě
nahou
ať polije tě vláhou.
Pak olíbám tvé tělo
ty budeš křičet ještě a já,
já svou lásku vyšeptám
do chladivých kapek deště.
Milovací
♥
Po šíji se jazyk plazí,
vede rty šeptat uchu,
ve vlastní kůži nazí,
střípků těla plnou ruku.
Horký polibek na víčka,
za nimi v krajkách obrazy,
na nitích hedvábných hvězdička,
k ní touha po kapkách dorazí.
Prsty po bocích na harfu hra,
a tichý vzdech vzdouvá hruď,
točí se svět a všude tma,
vážně už musím, buď jak buď.
Dítě štěstěny
♥
Pod okapem jara
do vlasů tečou ti poupata jasmínu
má květnová vílo
jenž v býku jsi zrozená
ulehni do náruče mladých kopretin
dychtivě otrhej květ
lístek po lístku
miluje mne?
Vstaň a poslouchej hvězdy
zvoní
když padá ti štěstí
ono přijde
těš se.
Koráb jménem Navždy
♥
Z písmen a myšlenek postavím loď,
na té odplujeme z polámaných snů,
do dálek skrytých ve stínu víček,
mají slanou chuť budoucích dnů.
Teď otevři oči, budeme vyplouvat,
dýchejme vůni, jež mazlí se s plachtovím,
na moři zítřků budeme se plavit,
život nám lže, ale já se ho nebojím.
V tvém velkém srdci bydlí lodivod,
cestu nám volí padající hvězda,
v korábu jenž pokřtil jsem Navždy,
budeme se milovat, buď na mě něžná.
miLenka
♥
Padají hvězdy vikýřem do postele,
skrz mlhu v krabičce od sirek,
zažehly touhu v zelených očích,
na zádech konturu křidýlek.
Rukou teplo něžně hladí po vlasech,
s barvou žita v kontrastu bílé,
ty samé drží ti tváře ve dlaních,
oni tě chrání a jsou tvé cíle.
Do červánků laskavých rtů,
obtisknu prst na znamení ticha,
polibek na krk v tepu se ztratí,
miluji tě, jsi moje pýcha.
Moc bych chtěl
♥
Zpívám,
ale slova padají na zem,
olověnou silou
jak lístky z odkvetlé jabloně.
Maluji,
pestré barvy však nedrží se osnov,
skála rozpadla se na písečnou pláž
se zeleným slunečníkem.
Tančím,
ale moje nohy postrádají uši,
v betonových botách
na dně nejhlubšího jezera.
A proto,
skládám básně,
naivní střípky neobyčejných životů,
obyčejných lidí.
Ranní pokusy
♥
Sluneční paprsky tahají za koutky,
snažíce, vytvořit úsměv na tváři,
zavřená víčka touží se nadechnout,
zmohlo je snění na polštáři.
Ze zdi jsem seškrábal bezbarvý stín,
ve světle ranním, když měsíc se loučil,
v zrcadle bez kazu vytvořím rám,
abych tě štětcem z představ trápil.
Brouzdal jsem po tváři, směřoval ke rtům,
nebyly ke koupi, toužil jsem po nich,
do hrsti uschovat první tvůj polibek,
schoulit se v peřinách saténových.
Zvěrokruh
♥
Podzim listím točí v kruhu,
zvěrokruhu,
na vrcholu býk.
Pohrává si s pampeliškou,
žlutou liškou,
měl bych tam být.
Muleta jí vadí v oku,
po šíji tok krve k boku,
na vrcholu blíženec.
Před snídaní
♥
Bosý, nohu nohou minu,
mořem rosy v oceánu trávy,
loukou brouzdám se k ránu,
stromy se noří do smetany.
Slunce má dostatek času,
těším se, nemám stání,
krájím mlhu na kostky cukru,
do černé kávy ke snídani.
Hvězdné nebe nad tebou
♥
Chtěl bych být u toho, když bůh si hvězdy
na temné obloze přerovnával na souhvězdí.
Ve vesmírné zoo skládal si zvířeny,
držíce tu krásu v ohradě z mlhoviny.
Pak jedna mezi prsty jak žhnoucí kometa,
v kapse pár přání vlétla k nám do světa.
Tulák v myšlenkách
♥
Trasou zimního tahu ptáků,
na dřevěném koni jedu,
jsem prostý čaroděj pátků,
s prsty ulepenými od medu.
Toulám se tulákům v kloboucích,
čtu si v myšlenkách jejich,
rezatý hřebík časů budoucích,
hrdina činů pro lidstvo malých.
Měsíční paprsek v éteru vrní,
proplouvám korábem z mlhovin,
kabát na kost roztrhalo trní,
o cestách dalekých stále sním.
O dokonalosti
♥
Kdybych všechny slzy vyplakal
zbyla by jen slaná louže
proti moři lásky, které bych ti dal.
Kdyby skála kamínek upustila
za každý tvůj letmý úsměv
zrnek písku bys nedopočítala.
Kdyby krásu tvou Goya maloval
celý svět přenádherný
kýči by se podobal.
Touhou polapen
♥
Úsměv jak bělásek ulétl do dáli,
stýská se, stýská,
zpátky ho volám, seč síly mi stačí,
blýská se, blýská,
z očí zelených jarní trávy zář,
vískám, zas vískám tě,
ve vlasech létem voňavých,
líbám tě, líbám,
po křivkách kytary,
čekám a dočkám,
časů společných.
Barvy duhy
♥
Po oblouku duhy nad korunami stromů,
chodím si na své procházky,
vím, že když přijdu domů,
zůstanou v hlavě barevné obrázky.
Modrou barvu v moři rozpouštím,
na zeleném kopci pozoruji dešťové provázky,
po žluté cestě ke slunci zemi opouštím,
červenou zmáčel jsem srdce od lásky.
Oranžový blesk s hromem za zády,
oklepal kapky z šedivých mraků,
učesal fialky v rohu zahrady,
na dobrou noc ztišil zpěvy ptáků.
Romantický kanibal
♥
Vykoupu tě ve šťávě z melounu,
medem pokapu ti klín,
čokoládou pomažu ti prsa,
pak celou tě sním.
Osudová
♥
Po klaviatuře prošel se kocour,
Beethoven?
Ten zvuk láme kosti,
do prachu na stole obtiskl tlapky,
dojedl kaviár,
to je k zlosti.
Skrz jizvu,
kterou na okně kapka zanechala,
záclonou z mlhy upletenou,
osudová slyšet je do noci,
budí spáče na lavičkách,
kteří ve tmě tonou.
V peřinách
♥
Plavu si v oblacích tempem nebeského plavčíka,
Lehounce, ku mě doléhají kostelní zvony,
někdo je zlomený,
nešťastný,
naříká,
nořím své myšlenky tam mezi domy.
Vida onu ve dveřích stát,
proplouvám dál oblaky mlhovin,
cítím touhu a slzu na líci,
kapku vosku po svíci
setřu dlaní svou,
těším se, že se zřítím,
k ní do peřin.
Chuť na ...
♥
Chyběla jsi mi
chuť na patře
třetím
ze čtyř mušketýrů
šílím
touhou tě ochutnat
ve vaně šlehačky
na čokoládovém vrchu
třešničku
mezi zuby
drtím malé střípky
mléčné dráhy
na boku tvého těla
temperou rýsuji konturu
terče pro svůj nápad.
Odpouštím
♥
Fouknu a leť si nad lesy,
rozverné sýkorky peříčko,
ladnými pohyby jarního vánku,
mezi stromů větvovím hvězdičko,
můžeš si s měsícem zazlobit,
trápit mě potajnu maličko,
schovávám zavřenou za víčky,
jen tebe samou holčičko.
Stalo se
♥
Seděli jsme nehnutě proti sobě,
prstem vlasy jsem za ucho ti dal,
náhle jsi řasami necudně mrkla,
v očích běžel romantický seriál.
Třesoucí ruku kolem pasu ladně,
tu druhou jistě mám na prsou,
jsi sladká jak medová včela,
snad všichni svatí s námi jsou.
Mlčky v objetí v jabloňovém sadu,
rty na krk jsem hladově přilepil,
stromy na jaře květy obtěžkány,
jsem osudu svému ponechal.
Očima svlékl jsem lásku do naha,
vášnivě otiskl na tvé své tělo,
utopil touhu mou do neznáma,
už víš lásko, víš co se stalo?
Splněná přání
♥
Mezi prsty drolím suché listí smutečních vrb
měníce je na první hvězdičky letní noci.
Tam vidím tě stát s rozpuštěnými vlasy v řece snů,
mezi koleny lehce proplouvají zpěněné hřívy vln.
A náhle maličká,
lesknoucí,
snad létající,
třpytka,
do dlaní se ti vědomky schovala,
den splněných přání ti přinesla v šupinách.
Myšlenkami ti vodou letím v ústrety,
udělej si čas a koukej na mě barevně,
rty ti spoutám těmi svými.
Nepromluvíš,
nemusíš,
znám je, ta nevyslovená přání.
Jsem půlka mapy našich srdečních záležitostí.
Hříva mustanga
♥
Zašeptám ti do ucha: „Jsem tu!“
Pak vpletu ti drápy do vlasů,
za hřívu mustanga zakloním hlavu
a laskavým kousnutím ochutnám šíji.
Ruce jen těsně minou ňadra,
směřují do klína, pocítit touhy žár.
Na záda přitisknu svou pyšnou hruď.
Zakřič, až budeš připravena.
Vím, že nic nevím
♥
Popsal jsem stránek na tisíce,
o blankytné obloze bez hranic,
o zbytečnostech vím téměř vše,
většinu však v dým jsem proměnil,
Písmeny rozlil jsem duhu po papíře,
psal o svobodném větru ve vlasech,
o sobě řekni mi mnohem více,
pořád si myslím, že nevím nic.
Nové začátky
♥
Na samém počátku nového vnímání,
šakalů konkláve snídá mršinu.
Při kráse zítřků beru tě pod paží,
na plavbu travou do bezpečných lovišť.
Minulost dokvetla, v novém teď pulsujem,
vždyť chráním tě hrudí, tak přestaň se třást,
mé srdce oči jsou, ruce síť záchranná,
z chladu co znali jsme, ledová tříšť.
Na slunci tančit chci, s tebou a šťastný,
v závoji z křídel schovávat budoucnost.
Tam nic nám nehrozí, náš bůh je v objetí,
za zpěvu modliteb: „Pojď světlu blíž!“
U babičky
♥
Lehounký vánek,
co sotva by ptáčeti chmýří načechral,
sil našel a vytrval.
Zpod mraků šmolkových peřin babiččiných,
slunce tvář zlatem pocákalo.
Je ráno, to se stalo.
Probudit vzpomínky
♥
Na prstech nektarem lásky ulepených,
ulpělo peří andělských křídel,
pokrytých pavučinou zapomnění.
Ty já jsem u kořenů amputoval,
abys neulétla do časů lepších,
nevědoma, že beze mne takových není!
Z minulosti jak trní a plevy vymažu,
strašného démona odcizení,
žárem mého chtění jej sežehnu na popel
jak novinové výstřižky tajících zim.
Srdeční zprávu po motýlech pošlu,
že čekám s objetím na budoucnost.
Myslel jsem, že jsi hvězda
♥
Lezl jsem do nebe dotknout se hvězd
ve tmě za víčky však sny se mi plaší
rušeny výkřiky prostého života
vítr je v poryvech světem unáší.
Letem trhám peří z panenských oblaků
ustlat v nich zítřku měl jsem cíl
cesta však mlhou hustě mi zarůstá
na plavbu v mracích není dost sil.
V koutku oka vidím přicházet krásu
jde pomalu v zákrutách tempo ztratila
příbojem moře poslal jsem žádost
poslouchej lastury v nichž se ukryla.
V zahradě snů
♥
Seděl jsem na louce plné neznámých květin,
té bílé, snad kopretině, květ otrhal,
miluje mě.
Poslední lístek se vyslovil a tiše padá do rosy,
ráno a chlad flirtují s letním sluncem,
medituji sám.
Vzepjatý kůň za mrak se vydává, stín zve,
pojď běhat po kopcích, travou a kvítím,
povezu tě.
Vítr ho odehnal, než stačil jsem odpovědět,
zase sám, jen včela a motýl,
sním sen.
Pojď a propleť své prsty s mými, ulehneme
a budeme se milovat, jen ptáci to uvidí
a budou závidět.
Byl jsem hluchý
♥
Znám už ten pocit,
kdy v sametovém snu,
snaží se léčit, lékař duše,
amatér.
Stála jsi při mně a modlila se,
jak smuteční vrba,
nad temnou tůní,
kde voda mrtvěla.
Ta voda dobrá pro ruce,
z nichž smyješ prach cest,
mrtvá ale pro život.
Ta slova co jsem slyšel,
živá byla
a hluchý k tobě,
do té vody padat je nechal,
nekonečným časem
s vytrvalostí chrta.
Náhle čas potemněl
a stál v prostoru,
čekal jsem na jiskru,
co pochodeň zažehne,
slepého probudí.
Lehounkou ozvěnou,
vracelo se ke mně to volání,
řekla jsi, kdo jsem,
že jsem se mýlil,
řekla mi, jak se cítím,
řekni mi teď, jak se mám cítit.
Jsem rád, že jsi se vrátila
♥
Na hlubokém modrém nebi
spirály zvířených mraků
jak šnečí ulity.
Kde se tu vzali? Mhouřím oči
proti neúprosnému slunci.
Bolí a pálí.
To křídla labutě jak čerstvý sníh
nesou v ústrety anděla
s černými vlasy.
Na kolenou v lukách s prosbou
na rtech čekám, až přistane.
Přijde a obejme.
Polibek na čelo zastínil slunce.
V úžasu prosím: Ještě „Skálopevná!“
Michael
♥
Sám sobě bohem
svou duši si kradu
sám sobě žehnám
sobě udílím trest
svou bolest si nesu
sám šířím svou víru
v svá nebesa vstoupím
sebe ukončím včas.
Nepochopený anděl
♥
Nahý v trní
zraněný, ale vestoje
krev z ran roní
to budou stigmata moje.
Hoď po mně kamenem
však trefíš sám sebe
nepochopený anděl
jsem zrcadlem tebe.
Zatřes mnou, prosím
jak zimní poryv
spadne temný stín
jako černý sníh.
Pak viděný světem
bez bázně a hany
svoboden na duchu
zas cítím se silný.
Můžeš mě svést
♥
Zmačkaný papír v rohu pokoje
nepovedený verš stokrát škrtaný
hluchou hlavou vítr chladně duje
lichými slovy krutě jsem spoutaný.
Myšlenky v písmo se nedaří převléct
na plátno olejem pokusně snad
nemám však ruku co vedla by štětec
myslím na kontury tvých lepých vnad.
Tisíce slz napláču do dlaní
krůpěje zmrzlé na diamanty hvězd
do světových stran rozházím přání
bezhlavě tebou se nechávat svést.
V kořeny zapletena
♥
Statný strom jsem, vzrostlý jilm
pojď pod větve mé se uschovat
ustelu ti a zasypu tě listím
nemusíš se života bouří bát.
Spi v listech schoulená v míru
zdát nech si o barvách duhy
jež našli mezi prsty škvíru
do vlasů zapletly čarovné stuhy.
Nohu bosou v rose mine druhá
chlad vláhy s teplem těla neobstojí
utíkej s rukama rozpaženýma
tanči dokud tě závrať neodzbrojí.
Vyčerpanou v kořeny tě zapletu
a objímat jimi budu a mačkat
mocné objetí jak okovy ve zlatu
věčnosti dnů chtěl bych se dočkat.
A jaro zimu ...
♥
Dnes pukají ledové kry
nervózně řekou se valí
slunce stem paprsků září
a blyští se v ocasech ryb.
První lístky na prutech vrb
poslali pozvánky vesny
spirály času mění se ve sny
a zažíná životů krb.
Neplač a na léto se těš
hřmot jar je tikání hodin
hlavu plní vůně plodin
a tuhá zima již je lež.
Vždyť život je tak krásný
♥
Zády o zeď rozpálenou poledním sluncem,
na střeše dost vysoké, aby viděla konec světa,
vsedě s pohledem do mraků, mám chuť skočit.
Křídel strach, že začnu létat mi nedovolí.
Tak dál sedím a přemítám o tom, co mám,
o tom co jsem dal, o tom co jsem neviděl,
otázky tlučou mocnou příbojovou vlnou,
která nemá odpovědi a mučí, jen mučí.
Tu stín mocný a černý jak hejno havranů,
pozve poslední den do světa oblaků,
na roztažených rukách vidím peří budoucnosti,
mávám a letím světlu vstříc.
Bolí být sám
♥
Ráno jsem vždy tak sám
jen se svou vzpomínkou
koukám do dáli kde tě mám
v zálivu mysli tak malinkou.
Myslím že můžu být blíž
když budu opravdu chtít
když mi to laskavě dovolíš
tak přijdu a budu tvůj štít.
Nikdo hluchému neporadí
vždyť kdo slyší ta slova
která v myšlenkách neroztají
jen se z nich motá se hlava.
Světy pro dva
♥
Přeplavu ti ve vlasech
svůj pomyslný Styx.
Doufám v blízký břeh
kde světlé zítřky čekají
kde slunce projasní tváře
a ve světech nic netají.
V očích plných odhodlání
řasy krájí budoucnost
já kradu šípy amorovy
a věřím v posloupnost.
Milenka
♥
Celou noc se hádám se stíny
na tvých nahých zádech
v potemnělém pokoji
kde svíčky a láhev vína
krájí hustou atmosféru
nasycenou chtěním.
Letmý polibek a ruce
na tajných místech
vrníš jak kočka
a prohnutá v luk
před ranou z milosti
tolik potřebnou
chtěnou a žádanou.
První opravdová ...
♥
Když jsem tě před lety potkal
poprvé na slunci uviděl
nebylo místo na světě
kde by mi někdo nezáviděl.
Pohlaď mou bolavou duši
láskou do srdce se mi tref
přijdu ke dveřím po špičkách
a počkám až poteče krev.
Zavolej mě k sobě prosím
já zakřičím po chvíli zpět,
opravdu tě potřebuji,
patříme k sobě, ty, já a svět.
Cesta za Tvým světlem
♥
Vstoupím ti do očí, ale klepat nebudu,
nemusím, vím to, čekáš na mě.
Drž se pevně, svět se roztočil,
závrať nás pokouší, jsme ve tmě.
Přes kouř poslední cigarety
uvidíš tiše přicházet lásku.
Úsměv ti vrásky vyhladí
a tváře mají sluncí masku.
V očekávání dnů příštích
samé světlo, které nehasne.
Světlo nám na cestu poslané
a vše je krásné, i když nejasné.
Něco jako Já
♥
Na žebříčku hodnot, až na té nejvyšší,
mám to, čemu nikdo nerozumí.
Jsem v eskapádách života protřelý smolař,
elektrickým šokem probuzený mechanik snů.
Zabořil jsem ruce do světa a nic se nestalo,
popuzen, znechucen prosím magickou temnotu
o kousek pochopení mého žluklého Já.
Jsem vosk, co hoří jasným plamenem zítřka,
který ze svíčky na hrob vylil se na konci dne.
Život v pastelových barvách si maluju,
ač neumím, jsem optimista a smrti se nebojím.
Teď už jen čekám, jestli smiluje se osud
a doufám, že hluk léta neumlkl napořád.
V den Mayského proroctví
♥
V západu slunce hoří rudě oblaka
do nich dva vstupují ruku v ruce
bez zábran milá mu do očí přitaká
je den Mayů ve dvanáctém roce.
Slib je pečeť jenž chutná po ovoci
ve slovech sladkých nachází víru,
opět jsme spolu jak naivní proroci
nepřejícím dám poznat svou sílu.
Milenci nalezli v sobě se navzájem
v myšlenkách básně přečkají svět
ze tmy se vyhoupl měsíc nad rájem
rozluč se mnou už vracím se zpět.
Jsi slunečnice
♥
Utíkej na kopec
slunce vychází
ať první paprsek
opře se do tváří.
Jeden ten paprsek
letící po střelce
světelnou rychlostí
míří ti do srdce.
Pospěš se podívat
ráno teď lehounce
zlatem tě polije
ať svítíš za slunce.
Hádanky ve tmě
♥
Zelené oči, ten pohled kočičí,
ouška, do kterých šeptat se musí,
vlasy v nichž plavat kraulem se dá
a velký nos jež velká duše nosí.
Úsměv, ve kterém hvězdy se třpytí,
geometrii prsou, poznám jen já,
nad zadečkem bábovičku nosí,
z druhé strany klín, kde překvapení má.
Po bocích, kytaře očima rejdím,
dolů na kotníky a lýtka hladké,
prstíky na nohách malé se zdají,
a zpátky po stehnech, tam do té sladké.
To vše je moje, to obejmu sám,
líbám, pohladím, pochválím nebe,
položím na postel, teď budu král,
myslím to vážně, miluji tebe!
Mám štěstí po kapsách
♥
Koukni se, hvězdy padají,
popros je o stříbrnou nit,
propletu ti ji životem,
abys věděla kam dál jít.
Podívej se do vody řek,
sni o tom, kam vlny plynou,
tak tam všude, kde chtěla bys,
tam budu navždycky s tebou.
Poslouchej větru lehký šum,
on potichu ti vypráví,
jen o mně sladké tajemství,
to, co jiný se nedoví.
Přivoň si lásko ke štěstí,
já ho mám mnoho po kapsách,
štěstí se skrývá v objetí,
jsem rád životu napospas.
Dnes
♥
Dnes
jsme snídali medové polibky tekoucí po krku,
kapkami přilepil jsem ti své ruce na ňadra.
Dnes
jsme obědvali své pohledy na louce plné květů,
na stonek pampelišky hrál jsem ti lásky blues.
Dnes
jsme večeřeli rytmicky pulsující tep ve slabinách,
ve vlasech jsem ti vášnivá slovíčka uschoval.
Dnes
jsme hladoví snědli vše, co z nás zbylo,
dumám, co s námi bude, až skončí den?
Voda živá
♥
V herbáři srdce
mezi kameny mlýnskými,
jen sáhnout a pohladit
dlaněmi prostými.
Lásky a trávy na lukách
v podzimu vadnou,
budeme zachránci
zkropme je vodou chladnou.
Zalití pro život
zas našli jsme místo,
jak dlouho nevíme
to není jisto....
Anděl v písku
♥
Polož se vedle mě a pozoruj oblaka
plují nad námi závidíce tiše písku
do ně si mávajícími pažemi vtiskla anděla
kterého oni tak zoufale postrádají.
Rozlij své černé vlasy mezi ulity korýšů
na břehu osiřely vyvrhnuty z moře
abych ti mohl hřebenem z rybích kostí
vyčesat hvězdy s tvářemi neviňátek.
Pozoruj slunce nořící se do moře
zbytky jeho paprsků tvoří svatozář
odliv ty neony odnese do dálek
jak majáky zoufale zamilovaných.
Vymítání smutku
♥
Slyšet tóny křídel za letu motýla
z hvězd ve dlani krasohled udělat
barvy duhy zaplést do copánků
štěstí z poryvů větru polykat.
Opít se rosou z ranních sedmikrásek
ze slunečních paprsků uplést si bič
práskat za deště do kapajících perel
polibek na rty a smutek je pryč.
Lidi prostě odcházejí
♥
Náhle se orosil smaragdový pohled
cítím jak chvěješ se němou touhou
když v labyrintu snů hledáš odpověď
proč na světě jsme jen chvíli pouhou.
Slzy pak vytryskly a tečou proudem
zoufale do dlaní chytat se je snažím
chtěl bych je rozesmát líbivým slovem
pálí tak silně že na zem je házím.
Na trávu dopadly jak sněhové vločky
sněhulák na rtech úsměv vykouzlil
vzpomínka zahřála jak dotek kočky
v potůčku slz se do dáli vytrousil.
Od soumraku do úsvitu
♥
Jsem kanibal a chystám se k jídlu
cítím tvůj tep a slyším tvůj dech
krájím tě očima, už cítíš tu sílu
dneska mi zachutnáš po soustech.
Trhám ti tělo, chci dostat se k duši
rozervu ji a sejmu tvou masku
prostřený stůl, teď budeme tiší
mám srdce a drink, večeřím lásku.
Na oltář položím krajky a růže
pořád máš kouzlo a já mám moc
nechal jsem zapálit dobité lože
dojíme zbytky než skončí noc.
Na něco omluvy nestačí
♥
Tančil jsem v záhonech květin
teď pláču nad polámanou krásou
skrz slzy vidím v květinách kosti
ty záhony hroby jsou.
Z výčitek moře jsem naplakal
nakřičel bouři a dosti hřmělo
teď v soli topím své hříchy
a blesky bijí v mé tělo.
Na něco lásko omluvy nestačí
tak o milost prosím jedinou
tu která může hvězdami plout
kde naše duše spočinou.
Když není slov
♥
Jak slovy říct na co celý svět nestačí
jak činy dokázat co hrdinové neumí
proč ohnivá láska v srdci tak palčí
a po krátké noci den vášně netlumí.
Plnými doušky dnes můžeš mě pít
s minulým životem mysl si zahrává
o těch budoucích opět můžeme snít
i když trs hadů za kořen se vydává.
Také smutno nemusí smutné vždy být
a vesel vždy jen smíchem se potrhat
jen nebýt sám a druhého po boku mít
vidět ti na očích že chceš si dál hrát.
To je život
♥
S nohama na zemi a hlavou v oblacích,
všechno se poničí.
S nohama v oblacích a hlavou na zemi,
takhle se nevisí.
Pokusit usmát se úsměvem záhadným,
prozatím postačí.
Polibkem probudit ze snu tmu za víčky
s životem souvisí.
Poznávej
♥
Chceš jarní vůni květin poznat?
Musíš se k zemi poklonit,
pampelišku do dlaní vzít,
medovou vůni políbit.
Chceš paprsky slunce ochutnat?
Nahou svou krásu obnaž,
ať skřivan z oblohy se dívá,
je přítel tvůj, toho si považ.
Chceš cítit vítr ve vlasech?
Rozčeš si své černé peří,
nech poryvu, ať hraje si,
ať proplouvá tvou kadeří.
Chceš poznat mne?
Tak tady jsem!
Miluji tě rád
♥
Tmavá hříva padá mi na třísla.
To mám rád!
Tepe mi v slabinách, jsi úžasná.
Tebe mám rád!
Golfová jamka tam na greenu.
Tu mám rád!
V objetí vybrečet při splínu.
Tak mám to rád!
Nemám strach ze zklamání.
Tak mám tě rád!
Jsi rovnice, našel jsem řešení.
Mám tě rád!
Přes všechny překážky,
Miluji tě rád!
Čas
♥
Čas, neúprosný hodin pán,
ďáblem snad stvořený,
v lesích temných nepoznán,
ku lásce neúprosný.
Mysl lidstvu tříští,
na tisíce vteřin bodavých,
z očí kvapem pryští,
v slzách bolavých.
Nazvu ho přítelem,
kladivem vykovu roky,
na lože mnoho jich nastelem,
na něm spočineme věky.
Copyright (c) Pavel Hrneček
|
|
